Existuje pět základních emocí, které jsou údajně vrozené: radost, překvapení, vztek, smutek a strach. Je normální, že všechny během dne prožijeme.
Možná vám tato informace přinese úlevu nebo přijetí toho, že je normální, že toto vše během dne vnímáte a projevujete. Nebo si naopak uvědomíte, že něco z toho jako byste téměř neznali nebo si nedovolili ve svém dni nechat zaznít.
Někdy se nám ale stane, že se cyklíme v některé z těchto emocí a radost to bohužel nebývá.
Jedna z těch, které nám můžou způsobovat mnoho problémů ve vztazích k sobě i druhým je vztek.
Může existovat několik strategií, jak se vztekem nezdravě nakládáme. Většinou jsme se jej naučili potlačovat a v našem chování se projevuje jako křečovitý úsměv. Automatické přijetí toho, co přichází zvenku, aniž byste to podrobili zkoumání, zda vám to sedne nebo ne.
Třeba zrovna vy máte jiný způsob, jak vztek potlačujete a zkuste se na to zaměřit a sledovat to.
Skřípete zuby? Pořád říkáte větu: to chápu?
Dlouho potlačovaný vztek způsobí, že si vytvoříme neustálý pocit veliké tíhy na hrudi, krku, protože neříkáme to, co nám leží na srdci.
Opačná a také ne úplně zdravá strategie je, když se naopak vztekáme neustále. Když nás pořád někdo nebo něco rozčiluje.
Nebo kombinace obou, kdy vztek potlačujeme a potom praskneme a vše z nás vyjede ven jako záplava, která způsobí škody nám i druhým, někdy nevratné.
Pokud je jedna z charakteristik vysoce citlivých lidí ta, že intenzivně prožíváme, pak prožíváme intenzivně i vztek a přitom s ním neumíme zacházet tak, aby nás neodděloval od sebe, ani od druhých.
Možná se teď ptáte, co s tím?
Myslím si, že nejdříve je důležité rozlišovat, co je frustrace, protože jsme přetížení, unavení. To souvisí s naší vysoce citlivou nervovou soustavou, která se rychleji přehltí a unaví. V takových okamžicích si potřebujeme hlavně odpočinout a nepříjemný pocit brzy odezní.
Pokud se jedná opravdu o vztek na něco nebo na někoho můžete začít s tím, že přestanete se vším souhlasit a dovolíte si říci: to mi není příjemné. Nebo jít jen o kousek dál a uvědomovat si, co se vám nelíbilo a zatím ani nijak nereagovat. A aspoň jen přestat být v takovém momentu milý/á.
Když začnete postupně ventilovat vaši nelibost, nesouhlas, a tím tedy vaše potřeby a postoje, na které máte právo, začne se vám vyjasňovat, co by měl být ten další krok a co potřebujete.
Pokud si sami nevíte rady, je nejlepší cesta psychoterapie, kde můžete zkoumat, jak svůj vztek poznáte, jak jej prožíváte, jak se fyzicky projevuje, a hlavně komu především patří.
Díky tomu se naučíte oddělovat vztek, který patří přítomné situaci. Ano, opravdu máme právo se na druhého naštvat. A kdy se jedná spíše o přenos nějakých starých zranění, které si neseme povětšinou z dětství.
Elaine Aron, kterou znáte jako přední autorku knih o hypersenzitivitě, také uvádí, že vysoce citliví lidé prožívají vztek (nebo spíše frustraci) z toho, že se dlouhodobě podceňují a nevyužívají tak svoje schopnosti (originalitu, inteligenci, hluboké vhledy, empatii).
Může se to projevovat jako dlouhodobá frustrace, závidění druhým jejich realizaci. V tomto případě je určitě dobré se zaměřovat na to, co byste si pro sebe přáli, v čem byste se chtěli realizovat. A co vám v tom brání?
Já bych ještě přidala jeden vztek, který si neseme z toho, že si necháváme dlouhodobě a ve většině vztahů překračovat hranice. S našimi dětmi, partnery, rodiči, přáteli, kolegy… Je proto nezbytně nutné, abyste si dovolovali určovat, co se vám líbí a co už ne. Na co máte energii a na co už ne. Dovolte si odmítat a říkat ne. Pokud to zatím nejde tak jen navnímávat, kde by tak ta vaše hranice mohla být.
Jak vidíte, na tom všem se dá pracovat a stojí to rozhodně za to. Odměnou je vám potom vaše energie a emoce radosti, které si všimnete stále častěji.