Stresujete se tolik, že si zapomínáte užívat život.
Nezměníte to, že se rychleji přehltíte podněty ze světa i z vašeho vnitřního světa. A jste potom přetížení a unavení.
Někdy ale máte přísnou optiku, kterou se na sebe díváte.
A také si umíte komplikovat život tím, že když se neumíte rozhodnout, když něco není tak akorát, trápíte se tím tolik, že najednou cítíte až úzkost.
Na hrudi cítíte balvan nebo stažení. Choulíte se do sebe a hrbíte se. Mračíte se.
Jste celkově stažení, nepříjemní, nepřítomní.
Často se pak buď snadněji naštvete na druhé nebo na sebe. Ale není to takové to konstruktivní naštvání, když vám někdo překročí hranice nebo udělá něco přes čáru. Je to frustrace, kterou si druhý slízne. Nebo místo abyste si zvážili, co byste potřebovali nebo změnili něco, tak jste na sebe naštvaní a připadáte si úplně k ničemu.
To negace vás celá prosákne a jste nespokojení.
Ten stres který v ten moment prožíváte, je potřeba si uvědomit.
Kde jej cítíte? Když se zaměříte na svůj dech a hluboce se nadechnete? Když se trochu napřímíte a třeba i trochu vyprsíte (aby to bylo příjemné), jak se najednou změní optika vašeho stavu, problému, situace?
To že více přemýšlíme, je něco, co jsme dostali do vínku, proto nám některá rozhodnutí trvají déle.
Můžete zkusit vnímat, že je to součást života, čekat, než budete vědět. A netlačit na sebe, nenechat se tím stresem tolik pohltit, pěkně se prodýchat, rozpohybovat, třeba se i pousmát.
Třeba si najednou všimnete, ze vaše situace není dramatická a že přehlížíte něco krásného, co máte v sobě nebo kolem sebe. Najednou se napojíte na vaši schopnost si život také užívat, radovat se z drobností, milých setkání, krásných panoramat. A najednou budete více vnímat realitu, přítomnost, která nebude tolik zkreslená vaším stresem a tlakem.