Úzkost, neuróza, strach, tréma, ustrašenost, utlumenost. Silná slova, která čteme, slyšíme, přemýšlíme o jejich definicích a děsíme se toho, jak se projevují v našem chování a prožívání.
Úzkost, původně strach, který ale nyní ztratil svůj předmět. Energie, která v nás zůstane nevybitá. Když jsme úzkostní, jsme ve stresu, něčeho se bojíme, ale nevíme čeho. Často jsou lidé úzkostní a ani o tom neví a svoji úzkost a obavy přenášejí na druhé.
Proto je dobré o svojí úzkosti vědět a nedělat z ní strašáka. Úzkost není duševní nemoc. I když se někdy můžeme pohybovat na hraně. Ale i to není žádná tragédie a může nás to dovést konečně k tomu, že budeme uvažovat o změně a něco pro sebe začneme dělat. A všímat si, všímat si toho, co prožíváme, jak se cítíme.
Úzkost jsou také naše potlačené emoce, a jako hypersenzitivní jich máme v sobě nastřádáno tolik, že ani nevíme, co všechno v nás je zastrčeno a potřebovalo by ven. Opatrně, s vlídností.
Elaine Aron, americká psycholožka a výzkumnice, která se hypersenzitivitou zabývá, uvádí, že jako vysoce citliví jsme náchylnější k tomu být úzkostní.
Ve svém psychologickém výzkumu zmiňuje, že v každém druhu existuje více strategií pro přežití, pro vystavení se nové situaci. Jedná se o odvážnost/akci a o plachost/stažení. Existuje psychobiologický rozdíl v tom, jak reagujeme v nové situaci a tento rozdíl není dán jen tím, v jakém prostředí jsme vyrostli, ale také nastavením naší nervové soustavy.
Hypersenzitivní děti (a dospělí stejně tak), když jsou vystaveni nové situaci, dochází ke stažení v důsledku nabuzení nervové soustavy a je potřeba získat znovu kontrolu nad stimulací. Nejde o strach ani úzkost, ale o potřebu zastavení předtím, než se nervová soustava uklidní a vše zpracuje. K pocitu strachu a hrozby dochází jen v momentu, pokud dítě nedostává dostatek podpory od okolí.
Pokud ale nevíme (a okolí neví), že reakce stažením, je také přirozená, tak jsme pravděpodobně v dětství zažívali v nových situacích, reakci nepochopení a hodnocení. Vyvolalo to v nás strach a pocit, že nejsme v pořádku a potom naše akce v této nové situaci byla tímto strachem ovlivněna. Už jsme do ní vstupovali s předpokladem, že to může špatně dopadnout.
Příště, když jsme byli vystaveni podobné situaci, už jsme do ní vstupovali se strachem a tím se rozjížděl kolotoč vzniku úzkosti a vyhýbání se novému.
Hypersenzitivita sama o sobě nevzbuzuje úzkost, úzkost vzbuzuje až reakce našeho okolí, které nechápe potřebu opatrnosti a zastavení před vstupem do nové situace.
U hypersenzitivity dochází také k tomu, že se naše nervová soustava pod vlivem vysoké stimulace (což je určitě např. když máte poprvé někde veřejně vystoupit nebo i jen poprvé vystoupit před svými kolegy) nabudí, nebo-li přehltí, a nejde o to, že máme nutně strach.
Strach a vysoké nabuzení nervové soustavy se často zaměňují. Jak si takovou situaci představit? Představte si malé čtyřleté dítě, které poprvé s rodiči navštívilo jejich přátele. Toto dítě je při příjezdu k nim zamlklé a nechce s nikým navazovat kontakt. Pokud se jedná o hypersenzitivní dítě, tak jeho mozek zpracovává všechny podněty naráz a je to pro něj moc a je přehlcené. Pokud rodiče reagují s klidem a dítě nehodnotí (neříkají: je stydlivé, no, šup, bež si hrát), ale dopřejí mu jeho tempo a komentují to slovy, že potřebuje jen čas na rozkoukání, učí se toto dítě, že se v nové situaci zorientuje a potom, když se jeho nervová soustava uklidní, začne se v novém prostředí projevovat už aktivně.
V opačném případě, když na malé dítě budeme tlačit a ono bude vnímat, že s ním není něco v pořádku, budeme v něm zasévat pocit, že je asi něčím vadné. A to je zdroj úzkosti. Nedůvěra v sebe, v to, že moje reakce a tempo jsou v pořádku, že já jsem v pořádku. Zde se také rodí stydlivost a pocit studu, za kterými je myšlenka, že nějaké moje chování, nebo já sám nejsem přijímaný takový, jaký jsem. Stydlivost vzniká tak, že přijmeme pohled zvnějšku, že s námi něco není v pořádku a k tomu jsme v naší společnosti, kde je citlivost, jemnost a zdrženlivost vnímaná jako slabost, velmi vystavení.
Často si myslíme, že naše bolest břicha, třesoucí se hlas, bušící srdce, pocení, pocit mlhy, jsou příznaky toho, že už jsme opravdu zešíleli, ale není to tak. Vždycky si dejme čas a prostor v novém prostředí, nebo v situacích, ve kterých jsme v minulosti (asi převážně v dětství) neměli dost podpory, abychom na sebe netlačili, abychom pěkně zhluboka dýchali a připomněli si, že náš mozek je právě vystaven mnoha podnětům a potřebuje se uklidnit. Nemusíme mít strach, jen můžeme být přehlcení a potřebujeme čas, abychom se uklidnili.
Pokud spíš už bojujete se stydlivostí a připadá vám, že jste opravdu vadní, potom buďte k sobě především vlídní, netlačte na sebe, ale pomalu zkoumejte svoje pocity. A připomínejte si, že ten pokřivený pohled je něco, co jsme přijali zvnějšku, v minulosti a my se s ním nyní v přítomnosti nemusíme identifikovat.