Posílejte mi svoje básničky, tvoříte-li 🙂
Naděje (Petra)
Sevřená, nešťastná a smutná duše
kříčela by, proč je to tak těžké a svět tak tvrdý?
jsem snad sama?
stádo ovcí
a šťastné pohledy ovčáků
život
psi běhají a očima se smějí
vše plyne a je v pohybu
tíha
na hrudi a kontakt s něčím bolavým
neklid a špatné myšlenky
pocit, že se nenadechnu
slunce a voňavá tráva po dešti
lidé a jejich tváře
nespěchám, dýchám a vnímám.
Domácí (Petra D.)
(první měsíce s dcerkou)
Tektonické vrstvy má naše kupa k žehlení,
skvrny na mém oblečení mají blízko k umění.
Když hezká chci být, učešu se a převleču z pyžama.
To když někdo rozhodne se, ze dorazí za náma.
Šminky spinkají spánkem věčným a už to s nimi neumím.
To, že dcerku dráždí parfém, také velmi dobře vím.
Uvařit si, to je luxus. A najíst se za stolem?
Povede se jednou týdně… a třeba i příborem.
Spíše jím, jak dáno je mi – jednou rukou ve stoje.
Moje váha ubývá a líbivá proto je.
Vždyť občas těžké uhlídat je, ať z jídla nejsou uhlíky,
když druhou rukou aportuji vyplivnuté dudlíky.
Věšet prádlo v jednu v noci? Jasná páka, klasika…
až zaleju zdejší flóru, snad dám aspoň šlofíka.
Okna ještě vpouští světlo a lux leží úhorem.
Kojící triko jen chvilku je mi, tím nejlepším úborem.
Slinka zteče, mléčko triská, tričko letí do pračky.
Když vytáhnu něco z polic, prachu vířím obláčky.
Není tak zle, je to prostě atmosféra domácí:
já hlídám dítě a manžel musí pro obživu za prací.
Důležité nadále je, že se rádi vidíme,
i když se často za domácnost před návštěvou stydíme.
“Co nedám dnes, zvládnu zítra” dokola si říkávám.
V krásné dcerce, v manželovi nedozírný poklad mám.
Kam se hrabe velký úklid, teplé jídlo, cídění…
Místo toho budu radši mít své srdce k cítění.
Cítění lásky, vděku, touhy, ale také obdivu,
k otcům, matkám generací, co kdy byly naživu.
Láska (Petra D.)
Milujem Ťa preto, že si úžasná? Nie…
Milujem Ťa preto, aká si? Nie…
Milujem Ťa pretože si…
Milujem a Ty si…
Moja dcérka.
Si úžasná!
Konejšivá (Hana S.)
Když zavřu oči, omývá mě oceán.
Kolébá mě, utěšuje,
hladí bolavé srdce.
Beru srdce do dlaní
a vkládám ho zpět do těla.
Bolest a lásku, světlo a tmu,
smutek a smrt a ještě něco navíc.
Jaro (Hana S.)
Jarní slunce prohřívá tvář,
chladivý vítr vběhne do plic
a ptáci se smějí do uší.
Co dlouho spalo, začíná klíčit.
Jemná a nezlomná síla
mění zahradu v zelenou tsunami
Ztracená (Hana S.)
A co mi to pomůže, vztekat se a zlobit na svět, jaký je.
Chuť hodit ho stvořiteli pod nohy: “Já jsem se o něj neprosila!”
Křik se rozpouští v oblacích.
Ptáci letí tisíce mil
po svých každoročních cestách.
Svět trvá se mnou i beze mne
a laskavá náruč konejší ztraceného.
Koně (Hana S.)
Jednou mě napadlo, že emoce jsou jako splašení koně, které se pokouším udržet na opratích.
Stojím před nimi a zoufale se je snažím kočírovat. Cítím, jak ohromnou mají sílu a volám o pomoc, vždyť je už neudržím! A pak mě napadá: „Tak je pusť!“
Je to úleva,uvolnit kontrolu. Koně chvíli divoce pobíhají, doslova jako utržení ze řetězu a já se na ně dívám. Pak se obraz mění.
Vidím prostornou ohradu, kde se koně můžou volně pohybovat. Slunce svítí a koně se klidně popásají. Chodím mezi nimi a dotýkám se jich. Cítim klid.
Bažina (Hana S.)
Někdy je smutek jako bažina, do které se propadáte. Tak moc byste chtěli ven! Chytáte se trávy, stébel, hlíny okolo a kloužou vám mezi prsty.
Už nemáte chuť bojovat. Rezignujete, pustíte se a pomalu se noříte hlouběji a hlouběji.
Může se ale stát, že se bažina změní a vy místo ní najednou uvolněně spočíváte v náruči. Měkká, bezpečná a konejšivá náruč, která vás utiší a ukolébá.
Přestanete se bát.
Odpočinete si. Vidíte, že věci můžou být jinak, než se zdají.
Může se vám to hodit, až zase šlápnete do bažiny.
Tričko (Hana S.)
Snaha být dokonalá je snahou projít životem ve sněhobílém tričku vždy bez poskvrnky. Asi stejně tak hloupé, jako marné.
Stojím ve svém tričku, které má k sněhobílé barvě vskutku daleko. Je plné skvrn, na více místech natržené, někde zašité a jinde se znovu trhá. Je mi z toho trička nanic, zvedá se mi žaludek a nejradši bych to triko svlékla a zahodila.
Chvíli si nechám ten pocit hnusu a pak se vydávám na cestu.
Potkávám kolemjdoucí, míjejí mě a nezdá se mi, že by jim moje tričko nějak vadilo. Vpravo u cesty stojí stůl s jídlem a pitím, kolem veselá společnost lidí, kteří se spolu dobře baví. Přisedám a bavím se s nimi. Pak jdu dál a potkávám muže, se kterým se dáme do hovoru. Jsme spolu a je nám dobře. Milujeme se a procházíme se, sedíme v trávě a díváme se na sebe. Pak jdu dál, alejí stromů. Vítr mi fouká do tváře a já se skláním k potoku u cesty.
Vidím svůj odraz na hladině vody a vidím, že se usmívám. Mám na sobě stejně špinavé tričko jako na začátku cesty, ale tentokrát ho vidím jinak. Líbí se mi, každá skvrna, trhlina, ale i ozdoba vypovídá o tom, co jsem zažila.
Je to moje tričko.
Na konci cesty v dálce je mlha. Místo přechodu do jiného světa. Až tam jednou dojdu, tričko svléknu.
Pohladím ho a odevzdám.
Řeka (Hana S.)
Kdybych se podívala na svůj život jako na řeku, kterou sleduju ze břehu, nejdřív bych se viděla na lodi. Chci krásnou a pohodlnou jachtu s dostatkem jídla a pití, s blízkými lidmi na palubě, s manželem, dcerou, přáteli. Vše tak dokonalé.
Já se ale cítím jako ponořená až po uši do proudu řeky, lapám po dechu, snažím se udržet na hladině. Strašně se bojím a taky mám ohromný vztek, že tu musím být! Nechci, aby mě unášel proud, chci ven!!. Utopím se! Nevěřím řece, nevím, kam mě nese. Chytám se vln a ony mi protékají mezi prsty. Kde je pevný bod? Proč to musí být tak hrozné?
Pak mě náhle napadne, že oba obrazy jsou extrémy. Idylka pozlacené lodi i obraz tonoucího v řece. Myslela jsem, že tonoucí chce do té ideální lodě a pak bude šťastný.
Je to jinak. Je tu třetí obraz.
Obyčejná loď, trochu oprýskaná. Někdy do ní teče a pak musím vylévat vodu. Někdy s ní vlny házejí a mě je zle, ale někdy je hladina tichá a já se v klidu plavím. Většinou jsou tam se mnou další lidi, někdy na chvíli, někdy déle. Někteří odcházejí a mě to bolí. Může to tak být. Někdy poslouchám ptáky a pozoruju vodu. Někdy je mi moc krásně. Někdy ne. Plavba pokračuje.
Dobrá plavba.
Moře (Petra)
Do moře zahučela sardinka
chtěla lítat, ale to se nepovedlo
a tak spadla zpátky do hlubin
sardinky a všechny ryby kolem se divily,
že chce něco jinak
a ona se divila, že nemůže lítat.
Zahrada (Petra)
Zahrada je království všeho živého
mluví, zpívá, skučí, je tam i ticho
přijme tě vlídně a umožní ti sklízet její a pak i tvé plody
plody tvojí práce
ona by nepotřebovala opracovávat,
ale pan by to nebyla zahrada.
Stejní (Petra)
Když vidím západ slunce tak pozdě a je ještě teplo
myslím na zimu a noc už tam u nás
je tam tak nějak smutno
mraky a vítr jsou tady jiné
lidé mluví jinak a přitom jsou tak nějak stejní
a myslí si, že nejsou
a ti u nás taky tak.
Cikáda (Petra)
Cikáda se rozhodla, že už se nebude pářit
to byl ale problém, protože cikáda sameček pak řval celé léto
představte si, kolik hluku dokáže takový jeden cvrček ztropit
ani ve stanu se spát nedalo.
Kopřivy (Petra)
Spadla do kopřiv. tak před 32 lety.
teď už se jí to nestane
zaprvé: kopřiv ubylo
zadruhé: nehraje si v zahradách
zatřetí: zahrad ubylo, zabrala je zástavba
kdyby do nich ale znova spadla
určitě by se jí rozsvítilo
ucítila by tu omamnou štiplavou vůni a měla by ostrý jazyk.
Sameťáčci (Petra)
Oči dětské. oči modré i hnědé
jiskřičky
jemná, voňavá kůže
jakoby odpor, přitom vás milují
a musíte je držet za ruku, než usnou
a v noci volají: mamiiii
vlasy voní pořád po senu lesknou se
vůbec je nezajímá jejich účes
ani moc ne, co mají na sobě
jen hra a vymyskení toho, co si ani neumíme představit
a diví se, proč se mračíme.
Bůh (Petra)
Slunce zašlo a začalo pršet
takový liják nikdo nepamatoval
to ta změna klimatu
nebudeme lítat letadlem, jíst maso (hovězí),
autem jezdit musíme, ale třeba si časem koupíme Zoe
taky si nosíme vlastní tašku
třídit obaly už nestačí
jestli existuje nějaký bůh, tak to je naše Země.
Ptáček (Petra)
Přiletí ptáček na tvé rameno a zeptá se, co by sis přála
A tebe napadne, klid,
a ptáček se diví, proč klid, když tam stojíš tak sama
ty se uvnitř třeseš,
ne hrůzou, ale komplexností světa
a chvíli trvá, než ji celou pojmeš
a ptáček položí hlavu blíž k tobě
a jemně se k tobě přitiskne
takže cítíš teplo jeho těla.
V letadle z Marseille (Petra)
Mraky jako daleké sněhové pláně
pode mnou
přede mnou má Praha
v srdci hořkosladce
nebe nad mraky je ještě pořád růžové a fialové
a snášíme se dolů do šedé, nepropustné hmoty
v šedé jsou vzpomínky, pocity, minulost
u srdce bolí a lidé tady oční kontakt nenavazují
jak je fajn si někdy pobýt dlouho mimo
na jihu, kde je skoro pořád modro a slunečno
a když se ponoříš do šedé, spíš šedomodré
zjistíš, že je šedá jen na pohled
ve skutečnosti je tam spousta barev,
jen je musíš objevit
je tam taky teplo a měkko, vlídno.