Jako vysoce citliví se rychle dostaneme do stavu přehlcení podněty, myšlenkami, emocemi. Přemýšlíme, co můžeme dělat, abychom tomu předcházeli a čteme a vymýšlíme různé mechanismy, jak se adaptovat, jak situaci zvládat.
V hlavě nám pak běží myšlenky jako “měl/a bych dělat toto” a “neměl/a bych dělat tamto”, “měl/a bych se cítit jinak”, “měl/a bych tohle dokázat” apod. Všechny “mělbychy” jsou silnými zdroji frustrace, hněvu na sebe, nespokojenosti a možná i následně deprese. Děláme, že jsme někdo jiný, snažíme se přizpůsobit, tlačíme se.
Dokud vědomě nepřijmeme, co cítíme a potřebujeme, budeme nespokojení se sebou (protože budeme potlačovat svoji důležitou část) a budeme vyčerpaní (protože nás to bude stát spoustu energie). Vůbec to není jednoduché, naopak, začít dělat něco jinak, podle sebe, je pro nás často ta nejtěžší věc.
Níže uvádím text, který jsem na toto téma četla na amerických stránkách o hypersenzitivitě a jejichž autorkou je koučka Annet De Zwart, která se vysokou citlivostí zabývá.
“Pro to, abychom byli ve svém životě celkem šťastnější a měli více energie, bychom po těchto mechanismech, jak se adaptovat na situaci, neměli sahat často. Když se totiž často přizpůsobujeme, tlačíme na sebe, jdeme přes svoje limity, vyhoříme nebo se dostaneme do velkého stresu.
To, co bychom jako vysoce citliví měli dělat, je pečovat o sebe. Znamená to zdravě jíst, cvičit, mít pravidelný režim, přizpůsobit práci sobě, mít zdravé hranice, změnit to, co pro nás nefunguje.
Cvičit pravidelně a zdravě jíst je ještě jednoduché, ale jak mít nastavené zdravé hranice ve vztazích, to už je těžší.
Je těžší říkat lidem „ne“, dělat opak toho, než co dělají naši kolegové nebo přátelé. Někdy to znamená zklamat sebe nebo druhé.
Někdy se na něco těšíte, souhlasíte s něčím a najednou se změní okolnosti, a chcete něco jiného, než předtím. Potom máte volbu, zklamat druhého nebo sebe tím, že uděláte nebo neuděláte to, co je správné pro vás.
Musíme mít ochotu začít dělat věci, které jsou pro nás dobré (a přestat dělat věci, které pro nás dobré nejsou). Stát si za tím, co potřebujete, znamená narazit na odpor svůj nebo druhého.
Nejtěžší je přestat dělat něco, na co jsme byli zvyklí tak dlouho, ale už to nefunguje. Někdy si potřebujeme až „nabít hubu“, opravdu vyhořet, padnout na zem, abychom pochopili, že tudy cesta nevede.
A i potom je to těžké začít žít v souladu s našimi potřebami a s respektem k sobě. Udělat něco jinak je často velmi těžké, je daleko jednodušší dělat to, co známe, na co jsme zvyklí.
Abychom začali něco dělat jinak, potřebujeme vědomé úsilí, abychom dělali to, co je pro nás nejlepší.
Musíte mít ochotu možná pustit některé vztahy, nastavit pevné hranice a možná zklamat ostatní v tomto procesu. Možná budete muset akceptovat pocity ztráty, smutku, frustrace, zlosti…
Jak si to můžete udělat lehčí? Když budete vědomí k tomu, co cítíte a potřebujete. Znát naše tělo, rozpoznat, když přijde přehlcení, zastavit a dát si pauzu, když potřebujeme. Když se o sebe budeme lépe starat, naše okolí z toho bude také benefitovat, protože když jsme šťastní, máme energii a máme světu co nabídnout.”