Jak poznám to, kým jsem? Třeba tím, čím se odlišuji od druhého. V kontaktu s druhým vnímám, co si myslím já, zda souhlasím nebo ne.
Vědomí mě samého se mění na základě toho, s kým jsem v kontaktu, ve vztahu, s kým mluvím, v čí přítomnosti jsem.
Existuje také stálé vědomí sebe sama, které vytváří naši stabilní identitu.
A to je pro nás vysoce citlivé těžší, udržet si vědomí sebe sama v kontaktu s druhým. Neztratit se v druhém, nesplynout s ním a neztratit tím sebe. Je to kvůli tomu, že intenzivně prožíváme a vnímáme, jsme rychleji ve stavu přehlcení a to je potom nesnadné si uvědomit, co vlastně chci.
Někdy je v pořádku se s druhým trochu ztratit a je to také součást vztahu, ale když se nám to děje pořád, jsme potom nespokojení, protože se moc přizpůsobujeme.
V kontaktu s druhým se nám stane, že se natolik ztotožníme s tím, co si myslí a říká, že až zpětně nám dojde, že to vnímáme jinak.
Je důležité si všímat, jak to děláme, že splyneme s druhým. A také se snažit si to potom nevyčítat, pokud se to stane.
Naše energie je trochu jiná a v některých věcech potřebujeme více času na to se rozmyslet. Nemusíme se v tempu přizpůsobovat druhým. Nemusíme být jako druzí. Můžeme v kontaktu ocenit také naši jinakost. Větší jemnost.
Četla jsem, že „ne“ definuje to, kým jsme. Je v tom určitě kus pravdy, ale nemusíme to uspěchat, protože někdy trvá, než najdeme, jak vlastně to „ne“ v našem případě vypadá. Protože to „ne“ nás může natolik nabudit, že je lepší začít spíš tím, že si budeme představovat a zkoušet, jaké to je, když někomu řekneme: ne, tohle nechci. Ne, tohle nedělej, to mi není příjemné. Ne, díky, nemůžu.
Někdy jde i o to umět říci „ne“ sami sobě: netlač na sebe, nemusíš být všude, nespěchej na sebe.
Když se v tomto zabydlíme, všimneme si, že potřebujeme říkat „ne“ docela často. Protože jsme tak dlouho říkali „ano“, že se najednou dostaneme do stavu, kdy těch „ne“ bude víc.
Neděste se toho, každý systém (i naše potřeby) má tendenci se vracet do rovnováhy a až se nasytíte vaším „ne“, tedy hranicemi a tím, kdo jste vy, objeví se prostor pro „ano“. Protože i „ano“ definuje to kým jsme, ale potřebujeme to mít více ve svých rukách.