Jsme skvělí posluchači, vždy k dispozici, pomůžeme, vyslechneme, jsme rozumní… a potom najednou nám dojde energie.
Potom se děje to, že rychleji vypěníme, jsme nesoustředění, neklidní. Případně se může stát, že jsme vyčerpaní a depresivní.
Úplně jsme zapomněli na sebe, vnímat svoje potřeby. To, že se naše nervová soustava rychleji přesytí podněty a když jsme delší dobu v prostředí, kde se toho hodně děje, začneme být přehlcení a ztrácíme rovnováhu.
Prostředí, kde se toho děje hodně, může být i jen několika denní návštěva u přátel nebo rodiny. Cestování, které je vzrušující, a setkání s druhými inspirativní. Ale zároveň nás vyvede z našeho rytmu, najednou méně spíme, nemáme svoje obvyklé rituály a dochází k intenzivnímu kontaktu s druhými, který je pro vysoce citlivé vyčerpávající.
Hypersenzitivní lidé mají také problémy s tím držet si hranice a odstup ve vztazích. Když si na to nedáváte pozor, dostanete se do situace, kdy řešíte problémy někoho druhého a nasloucháte mu, přestože už nechcete a možná by měla přijít zrovna ta chvíle, kdy byste potřebovali prostor pro sebe a to, aby vyslechl druhý vás.
Elaine Arone, americká psycholožka a výzkumnice, která se hypersenzitivitou zabývá, uvádí, že zároveň hypersenzitivní lidé mají většinou nízké sebevědomí a nevěří si. Protože jsme se vždycky trochu vymykali a nikdo moc nevěděl, co s námi.
Když se toto sebe podceňování dá dohromady s tím, že se rychle přehltíme a unavíme, jsme snadným terčem lidí, kteří nám vstupují do našeho prostoru.
Najednou si můžeme všimnout, že místo abychom čas trávili ve vlastním rytmu a tempu, dovolíme druhým, aby určovali rytmus a obsah a my úplně ztrácíme kontakt s tím, co chceme a potřebujeme.
Je to úplně normální a jako hypersenzitivní se rychle přehltíme podněty zvenku i zevnitř. Potřebujeme se zase vrátit více k vlastní rovnováze. A pokud jsme jako houby, které všechno nasají, je potřeba zase udělat opačný pohyb. Zastavit nasávání a obrátit se k sobě.
Co by nám mohlo pomoci, abychom se více řídili vlastními potřebami, je se více zaměřovat na sebe.
Uklidnit naši přehlcenou nervovou soustavu. Každý na to můžeme mít jiný návod. Někomu dělá dobře dlouhá teplá vana (někomu naopak studená či ledová voda). Výzkumy ukazují, že pro hypersenzitivní lidi je výborný mindfulness, jóga. Jít si zaběhat, vyrazit na delší procházku. Dát si půlhodinový spánek po obědě.
Držet si hranice. Znamená to se umět oddělit, např. odletět v myšlenkách jinam, přestat se soustředit na druhého.
Vracet se ke svému dechu a ten si uvědomovat. Dech je královský nástroj v tom, jak se dostat více k vlastnímu prožívání, jak být více v přítomnosti a u sebe.
Vnímat svoje tělo, napřímit se. Ne nějak krkolomně a ztuhle, ale už jen to, že si všimnu, že jsem pořád nakloněná směrem k druhému, přestávám vnímat sebe sama, povede k tomu, že se napřímím a oddálím.
Mlčet. Nemuset na všechno reagovat hned, nebo třeba nereagovat vůbec. Dát si čas na to, zda se objeví chuť sdílet. Třeba se také neobjeví a vůbec se do toho nemusíte nutit.
Obecně si můžeme více všímat toho, se kterými lidmi je nám dobře a cítíme s nimi energii a kteří nám naopak energii berou. Někdy to nejde v životě úplně zařídit tak, abychom se s těmi druhými nevídali, ale můžeme si to organizovat více po svém. Netrávit s nimi tolik času. Dovolit si i v čase stráveným s nimi pobýt chvíli o samotě a využít techniky pro uklidnění nervové soustavy.
Pokud se nám to všechno hned nedaří, vůbec to neznamená, že selháváme, je to všechno cesta (a ne úkol), která nám může pomoci, abychom se cítili lépe v sobě i s druhými.