Ne, dobrý, přijďte. Určitě i přespěte. Jo, stavím se. Ne, nevadí.
Jsou to věty, které většina z nás moc dobře zná. Ze vztahů, z rodiny, z práce, z volnočasových aktivit. Vždy připraveni každému vyhovět, nezklamat, zalíbit se, získat ocenění. Je to až neuvěřitelné, jak máme vryto pod kůží myslet na druhého.
Než přijde vyhoření, nebo stav, který je tomu velmi blízko. Chronická únava, málo energie, nezájem a sebezpochybňování. A díky tomu začnete postupně přehodnocovat svůj dosavadní život. A z hrůzou a možná i úlevou zjistíte, že opravdu je potřeba něco změnit.
Doba covidová takovou změnu také mohla přinést, protože najednou jste to byli vy, kdo byl více režisérem vlastního života.
Nemuseli jste vysvětlovat nebo se cítit trapně, že se nějaké akce nechcete účastnit. Nemuseli jste zvát přátele na večeři nebo se účastnit setkání, kde vnímáte první 2 hodiny, ale pokud zůstanete déle, nesete následky i několik následujích dnů. Když si ještě dáte alkohol, ani nemluvě.
Nemuseli jste udržovat konvenční konverzace, které vás někdy vyčerpají, protože neumíte úplně mluvit o povrchních věcech a tak se často slyšíte, jak druhému spontánně říkáte, že se cítíte hrozně, protože…. (doplňte si sami). Kvůli omezení takových setkání jste se vyhli nechápavým pohledům, protože druhý čekal větu, ano mám se skvěle a ne výčet vašich těžkostí.
Také jste se tolik nevídali se svojí rodinou, a tím pádem jste se vyhnuli různým více či méně nepříjemným situacím, kdy jste si uvědomovali, jak moc jiní jste a jak málo chápají vaši jinakost. Ten oddych vám pomohl v tom se od nich třeba trochu odpoutat a najít si v rodinném systému svoje místo. Což může často znamenat vídat se méně. Nebo se tolik neangažovat. (Jestli zde zaznamenáváte podobnost s tím, že máte vštípený vzorec se zavděčit, není ta podobnost náhodná).
Vyhnuli jste se nekonečným poradám, neformálnímu pokecu v kuchyňce nebo v jiném prostoru ve vaší práci, nemuseli jste se cítit špatně kvůli tomu, že si mezi kolegy často připadáte jako mimoň. Co vlastně říkat? A vyhnuli jste se myšlenkám, že vás to vlastně moc nezajímá a jestli je to v pořádku.
Mohli jste díky omezením trávit daleko více času v přírodě, činnostmi, které vám dělají dobře. Potkávali jste se (byť třeba jen online) jen s lidmi, se kterými je vám opravdu dobře a na kterých vám záleží. Daleko více jste se věnovali práci, měli jste více energie, byli jste čilejší a vyspaní.
Velké množství podnětů a stimulů, které působí na naši křehčí nervovou soustavu najednou nepůsobilo a mnohým z vás to dělalo dobře.
A teď jste znovu konfrontováni s tlakem, na který už jste tak trochu zapomněli, ale který společnost generuje, protože ne každý potřebuje pomalé tempo, tak jako my.
Zkuste se zamyslet nad tím, co byste si z toho určitě chtěli ponechat, v čem pro vás doba covidová byla úlevná.
Moje návrhy by byly:
V první řadě se řídit svými (vašimi) potřebami. Několikrát za den si uvědomit, co vy (ano, opravdu vy) potřebujete a chcete (nezaměňovat s tím, co byste měli nebo musíte).
Upřednostňovat vždy sebe. Zní to možná radikálně, ale nejste vůbec zvyklí to dělat, takže trocha radikálna určitě neuškodí.
Dát na první místo vaše potřeby spánku, aktivního odpočinku, bytí v přírodě, meditace apod.
Dopřát si pomalé tempo. Nepřizpůsobovat se v tempu ostatním. To se také snadno řekne, ale zkuste si to uvědomovat. Pomalost “is new chic”.
Dát přednost vaší práci a seberealizaci před vztahy. Asi jste během covidu zjistili, kolik smysluplné práce zvládnete udělat, když se vaše mysl a tělo nenechá vyrušovat tím, co není tolik podstatné.
Zkuste být struční, nevysvětlovat, neobhajovat se, neomlouvat se. Je úplně v pořádku, že potřebujete více času pro sebe a věnujete se vašim potřebám.