Často se stalo, že vás někdo pochválil, nebo vyzdvihl, jak jedinečný/á a dobrý/á ve své profesi jste. Častěji jste ale zaznamenali bodnutí do zad od jiných. Věty typu: ty si moc nevěříš, je to vidět. Moc ze sebe dáváš, nedržíš si hranice. No, nevím, nějak se mi to nezdá. Vypadáš pořád nějak zvláštně, jakobys byl/a pořád ustrašená… Nebo jak ty děti vychováváš? Jsi moc hodný/á, to není dobrý, budou potom rozmazlení a nic nebudou umět.
Takových komentářů jsem si během života vyslechla mnoho… nebuď stydlivá, myslí víc na sebe, víc si věř, buď větší sobeček, proč se tak divně tváříš, musíš si držet víc odstup, nedrž si tolik odstup, uvolni se. Moc to řešíš, nesmíš všechno tolik řešit a o všem tak přemýšlet.
Bylo i hodně pozitivních, ty ale jakoby někdy nedokázaly vyvážit ty negativní.
Určitě si vybavíte jiné komentáře, kterými vás “obdarovávalo” vaše okolí.
Jako vysoce citliví lidé máme ve většině případů problém si věřit, podceňujeme se, protože jsem už od malička slýchali, že nějak nezapadáme, jsme moc ubrečení, rozmazlení, vymýšlíme si, nic nevydržíme, jsme ustrašení.
Takže jsme na hodnotící negativní komentáře velmi citliví. Jsou životní období, kdy nám to může zlomit téměř vaz.
Období, kdy potřebujeme hlavně porozumění a podporu. Mít kolem sebe pár podobně naladěných, kterým nemusíme vysvětlovat, protože rozumí, vědí… nesmíme zapomínat, že v tom nejsme sami, je nás určitě víc citlivých a když se kolem sebe začnete dívat, určitě je najdete.
Veliká část populace není citlivá nebo není tak citlivá a není pro ni snadné porozumět našim procesům, nemůžeme úplně očekávat pochopení a porozumění od každého.
Je velikou psychologickou i jogínskou moudrostí učit se neopakovat pořád dokola vzorce chování i emocí, které nám ubližují. V tomto případě právě např. špatného pocitu z toho, že mi ostatní nerozumí, válcují. Někteří lidé mi určitě nebudou rozumět a je pro mě nepodpůrné si to pořád přehrávat v hlavě a trápit se tím. Už jen uvědomění tohoto mého vzorce mi pomůže pro odstup a otevře cestu k jiné myšlence a emoci.
Potom zjistíme, že naším cílem není vyvracet jiným lidem pohled na nás. Naším cílem, je pochopit, jak my, vysoce citliví, fungujeme, co potřebujeme.
Ve vnějším světě si potřebujeme určitě dávat pozor na svoje hranice a uvědomovat si, komu budu své citlivé vnímání ukazovat a komu ne. Můžeme naši citlivost vnímat jako otravnost, anebo jako drahocenný poklad, který si necháme pro sebe a pro ty nejbližší.
Elaine Aron říká, že existují dva typy lidí, jedni nám energii dávají, druzí nám ji berou. To pro nás může být kompasem, kde se ukazovat v celé své paletě a kde ne.
Můžeme zvolit trochu pragmatický přístup v tom, že se nebudeme dávat všanc každému. Autorka dodává, že je škoda, abychom se my citliví uzavírali moc do své ulity. A právě takové přemítání o tom, že jsem jiná/ý a že jsem horší, než ostatní, vede k uzavírání se. Naše společnost citlivost potřebuje. Můžeme se tedy učit držet si odstup s těmi, kteří naše citlivé vnímání nechápou, fungovat s nimi na formální rovině a otevírat se těm, kteří chápou a rozumí.