Jsme svědomití, pečliví, féroví, naslouchající, empatičtí… a přesto se cítíme podceňovaní a nevidění, neoceňovaní. Přitom jsme originální, intuitivní, máme charisma, možná druzí úplně nevědí, co si o nás mají myslet, protože nejdeme „s davem“.
A pak jsme překvapení, proč druhým závidíme, proč jim závidíme jejich úspěchy, jejich povýšení, to, že jsou druhými oceňováni. Jsme někdy překvapení, jak může být někdo tak vypočítavý a jít si za svým a jak svět může být tak sobecký.
To, co děláme je, že sebe snižujeme, nevidíme svoje pozitiva, a i jen představa, že bychom mohli mít nějaké sny nás děsí, proto si ji ani nedovolíme.
Nemluvíme o svých silných stránkách, neuvědomujeme si je. Nedáváme sebe na první místo, takže nás ani nenapadne si vzít začátkem nového roku (nebo začátkem nového týdne, měsíce) čas proto, abychom zreflektovali, kam jsme došli. Co jsme všechno dělali a dokázali. Kam bychom chtěli dále směřovat a co by měly být naše cíle na další rok.
Pokud toto neuděláme, můžeme být zase na konci týdne naštvaní na sebe a závidět druhým, že se cítí naplnění, protože vědí, kam svůj život směřují a chtějí za tím jít.
Když si jen dovolíme myšlenku, že bychom třeba mohli sebe více prosazovat, mluvit o sobě pozitivně a více strategicky přemýšlet, máme pocit, že bychom se tím „špinili“.
Jak by to ale mohlo vypadat? Jak začít vidět svoje pozitiva, začít vnímat, kam chci směřovat?
V prvé řadě si je uvědomovat. A připomínat. Naši originalitu, kreativitu, svědomitost, zápal pro věci, intuici a vidění do podstaty.
Mluvit o tom, co dělám, co se mi daří, v čem jsem dobrý/á. Jestli teď cítíte odpor, zkuste se trochu podívat na to, odkud se bere. Jestli ten odpor je nějaká vaše moudrá část anebo nějaká vaše část ustrašená, která má pořád strach projevit svůj hlas.
Zkuste jenom třeba dnes o sobě před ostatními mluvit pozitivně. Přestat se pořád snižovat, za sebe omlouvat a sdílet svoje pochybnosti. To všechno jsou také naše součásti a je potřeba jim věnovat čas (ale spíše v terapii nebo s blízkými spřízněnými dušemi). Ne ale ve „veřejném“ prostoru a určitě ne v pracovním prostředí. Hlavně nám ale berou energii, životní elán, uzavírají nás před tím, abychom se otevřeli tomu, po čem toužíme.
Elaine Aron, psycholožka, která se hypersenzitivtou výhradně zabývá, nabízí velmi inspirativní pohled. Říká, že vysoce citliví lidé mají tendenci přehlížet svoje stinné stránky jako např. touhu uspět, manipulovat, lhát, vylepšovat se. Nazývá tuto naši část „Machiavelli“ a říká, že o co víc nám tyto vlastnosti vadí u jiných nebo u nás, o to víc na nás vybafnou v nečekaném momentu.
Můžete si tuto svoji část nazvat jakkoliv jinak, zkuste si ji ale představit. Je to někdo, kdo říká věci přesně tak, jak si je myslí a není rozhodně naivní. Nedůvěřuje naivně nadřízeným nebo autoritám (ani autorce tohoto článku), naopak zpochybňuje jejich postoje a vše velmi nekompromisně podstupuje kritickému filtru. Vztahy, situace, pracovní záležitosti. Není to ani hodná holka ani hodný kluk.
Zkuste mít konverzaci s touto svou částí a zeptejte se jí, co si myslí o práci, kterou teď děláte? O vašich kolezích? O vašich vztazích? Zeptejte se ho, kdo to s vámi myslí dobře a kdo vám brání v tom, abyste se dostali dále? Zeptejte se ho, co si myslí, že byste měli dělat, abyste se dostali tam, kam chcete. V čem podle něj bráníte sami sobě, abyste směřovali tam, kam chcete?
Cílem není, aby tento hlas nad vámi získal nadvládu, může to být hlas někdy paranoidní a je potřeba si jej také umět držet od těla. Je to ale hlas, který nám může dát zajímavé podněty a my můžeme potom s pomocí naší moudrosti a odstupu zhodnotit, co je pro nás přínosné, kde cítíme, že bychom měli učinit změny.
Dopřejte si tedy nyní čas pro sebe a zamyslete se nad následujícími otázkami. Uklidněte předtím svoji mysl, běžte se třeba projít, a nechte v sobě znít odpovědi.
Co se mi v minulém roce povedlo?
Co se mi nepovedlo?
Co mi dalo energii?
Co mi bralo energii, sílu a vyčerpávalo mě?
Co bych chtěl/a rozvíjet?
Od čeho bych se chtěl/a osvobodit?
Odpovědi si uložte a můžete se k nim vracet a rozvíjet je.