Jako vysoce citliví prožíváme silné emoce, někdy se nám to vymkne z kontroly a to, co je přirozený fyziologický proces, začne sklouzávat do chorobných projevů.
Naše společnost je nastavena tak, že říká, že emoce jako smutek, vztek, strach do našeho života nepatří. Postupně se je učíme nevnímat, zastrkávat někam do hlubokého nevědomí. Ony mají na nás ale o to vetší vliv. Projeví se pak úplně nečekaně a v plné síle, explodujeme. Nebo je máme tak potlačené, že naše tělo je úplně ztuhlé, že nedokážeme už ani vyjádřit základní emoci a nevíme, jak se vlastně cítíme. Můžeme být často nemocní a celkově oslabení. Jsme pak také snadným terčem lidí, kteří nám rádi dají vysvětlení, kdo jsme a co cítíme.
Přitom emoce jako reakce na aktuální situace jsou přirozenou součástí našeho každodenního fungování.
Když nás v dětství někdo nevedl k tomu, neučil nás, abychom naše silné a negativní emoce projevovali (někdy i ty pozitivní, možná jste slýchali, že je vás moc, když se hodně nahlas smějete a řádíte), neumíme je nyní sami poznat a uvědomovat si je. Když při nás nebyl někdo, kdo by nás uklidnil, neumíme se uklidnit ani nyní a myslíme si, že naše prožívání není v pořádku.
Možná se doteď necháte ovlivnit, když silně prožíváte lásku, vztek, smutek a stáhnete se, jakmile se něco z toho objeví. Hned si vše začnete racionalizovat (vysvětlovat) a snažíte se být rozumný/á. Nebo jste od sebe někdy tak odpojení, že jste jen v mlze a jste zmatení, nevíte, co se děje. Zřejmě jen prožíváte a potřebujete se zastavit a zrekapitulovat, co se všechno stalo, jak se cítíte.
Nebo máte naučenou formulku, jasně, mám se dobře, vše je ok. Uvnitř vás to ale vře. Nemusíte jiným sdělovat všechny vaše emoční a myšlenkové pochody (i když i to může být velmi důležité), to by možná druzí koukali, co se v nás všechno děje. Sami sobě bychom to ale „sdělovat“ měli.
Kvůli sobě samým se musíme věnovat tomu, jak se cítíme. Abychom nebyli zmatení, nenechali se sebou manipulovat. A je to i kvůli druhým, když vím, co se se mnou děje, nevybíjím si např. svůj vztek na druhých, kteří za to nemohou.
Můžete pro to využít množství technik, činností, rituálů a jsem si jistá, že mnohé znáte a používáte.
Den začněte meditací.
Nebo si každé ráno pište deník, stačí pár vět, jak se cítíte, co se stalo… Nebo to dělejte večer, pokud vám to sedne víc.
Každý den se jděte sami projít, aspoň 20 minut, budete překvapení, co všechno vaše hlava bude produkovat a co si v těle budete uvědomovat. Pokud bychom měli přestat chodit, až se zklidníme, možná bychom chodili celý den.
Někdy ani nevíme, jaké emoce vlastně prožíváme, můžete si koupit karty emocí (nebo ještě lépe si je sami vytvořit) a pracovat s nimi. Nebo si jen připomenout 6 základních a pravidlo, že je úplně normální, že je během dne všechny prožijeme (je to radost, překvapení, vztek, smutek, strach, odpor).
Opravdu prožíváme daleko více, než lidé, kteří vysoce citliví nejsou. Může být pro nás velmi zraňující se srovnávat s někým jiným, kdo je racionálnější a klidnější.
Takže je lepší se nesrovnávat a spíše se vést svým rytmem, naše emoce jsou přirozené.