Na začátku byla holčička, nebo kluk, chytré dítě s bystrýma očima a bláznivými nápady. Někdy hodně energické, někdy naopak ve svém světě. Nebo jen jedno nebo druhé. Toto dítě rychle vycítilo, že některé jeho projevy, ty důležité projevy, nejsou vítané. A tak se naučilo schovávat za maskou, za maskou, pod kterou to vřelo, děly se věci, proudily myšlenky, nápady a emoce. Potom už spíše neproudily, ale zůstaly zaražené a potlačené. Zároveň s tím se budoval pocit, že nejsem dost dobrá/ý, jaká/ý jsem.
Z holčičky nebo kluka vyrostl někdo, kdo se začal přizpůsobovat tempu, hlavně zapadnout. Zapadnout do světa, ve kterém i ostatní spíš nosí masky a vlastně moc sami nepřemýšlejí nad tím, proč některé věci dělají. Vybudovali jsme si tvrdou nebo cynickou masku, za kterou schováváme naše emoce a to, čemu skutečně věříme. Buď k tomu už nemáme přístup, nebo se bojíme o tom mluvit, protože máme strach, že se nám ostatní vysmějí.
Naši přemýšlivost, pomalé tempo, kreativitu, nadšení pro věci, které se někomu zdají nesmyslné, protože jsou moc snílkovité, to v čem máme energii, jsme postupně dali úplně stranou. A zároveň jsme se identifikovali s tím, že nejsme normální, protože jsme jiní.
Když potlačíme nějaké naše důležité části, bere nám to strašně moc energie a dokud je znovu nezačneme rozpoznávat a učit se je uvědomovat a prožívat, nebudeme svoji energii znova mít. Je to těžké, protože jsme naši citlivost tak dlouho potlačovali, že je veliký problém se znova učit si ji uvědomovat a postupně dávat najevo. Nejtěžší je, abychom si to dovolili sami před sebou, být takoví, jací jsme.
Někdy to znamená projít dlouhou cestou, kdy si prožijeme a odžijeme velikou únavu a bolestné emoce. Je to úplně v pořádku. Nespěchejme na sebe, protože potřebujeme přesně takové tempo, jaké je nutné a nemůžeme tento proces uspěchat.
Když si budete připadat moc divní a budete si myslet, že jste jediní exoti na tomto světě, připomeňte si, že nejste. Jste třeba jiní, ale když se dobře podíváte kolem sebe, jinakost je hodně relativní pojem. Každý v sobě nějakou jinakost má a často je právě skryta pod maskou o které si mylně myslíme, že je žádoucí.
Jinakost každého z nás je veliký dar a neznamená to nic negativního. Jen jsme se chybně naučili to tak vnímat. Jak se dokážeme leknout, když se naše děti v něčem vymykají a odlišují, otevírá to v nás strach z přijetí jinakosti okolím.
Často ta největší životní změna je v tom, že se začneme na sebe dívat jinak, a to co jsme doposud odsuzovali, začneme přijímat a vidět pozitivně. Pomůže nám v tom naše vědomá práce. Citlivost je přesně to, co naše společnost potřebuje a my sami vůči sobě také.