Ráno vstanete čerství, ale jak plyne den, všímáte si narůstajícího napětí, přehlcení? Zaznamenáváte nálady ostatních, trápíte se za ně, případně se trápíte tím, že jste něco způsobili nebo nezpůsobili druhým. Zahlcuje vás mnoho zvuku a vůbec rušná společnost a městský shon. Když sledujete přednášku, máte problém udržet pozornost, protože se zaseknete u některých myšlenek a přemýšlíte o nich. Když prezentujete nebo máte projevit svůj názor, máte problém najít vhodná slova. Někdy vám připadá, že prostě řešíte každou „kravinu“. Pochybujete o sobě a napadá vás, že nejste tak výkonní jako druzí.
Mozek vysoce citlivých lidí funguje jinak, než u zbytku populace, říká se tomu hluboké zpracování (anglicky: sensory processing sensitivity), zpracovává všechny vjemy hlouběji a vede to k tomu, že se rychleji přehltíme. Někdo projde kolem zavřené restaurace a ničeho zvláštního si nevšimne. My ale hned zaregistrujeme postavu, která sedí uvnitř s hlavou skleslou a hned se nám v hlavě začne rozvíjet příběh, co tam ten člověk asi dělá, co se mu stalo a na co myslí. Pocitu tíhy, který z toho na nás padne si ani nevšimneme, ale ke ztrátě energie to určitě přidá.
Působí na nás zároveň všechny zvuky, obrazy, vůně, a další podněty a např. když žijeme ve velkém městě, kde nevidíme tolik zeleně, to nutně vede k tomu, že po pár minutách pobytu v takovém přeplněném prostředí, cítíme únavu a přehlcení.
Emoce jsou další část našeho prožívání, která nás, vysoce citlivé, vedou k vyčerpanosti. Prožíváme velmi silně i úplně drobné situace a často jsme pak z toho úplně zahlcení a ani nevíme, co se právě teď děje. V běžném shonu nestačíme vůbec všechny tyto drobné vjemy zpracovat a ony se ukládají v nás, takže nakonec cítíme obrovské napětí. A napětí velmi vyčerpává.
Vyčerpává nás celkově také náš sebezpochybňovací mechanismus, který nám pořád našeptává, že nejsme úplně normální, když je pro nás i cesta tramvají zdrojem napětí a někdo by mohl říci úzkosti.
Tento sebezpochybňovací mechanismus jsme získali zvenku, protože jsme vždycky byli v něčem trochu pomalejší, nebo někdy zas naopak zbrklejší, když jsme reagovali bez rozmyslu. Často jsme dostávali zpětnou vazbu, že nejsme tak akorát, že se buď neprojevujeme nebo se projevujeme moc. Tento rys se zkoumá poměrně krátce a málokdo o něm ví a dokáže pochopit, co se s námi děje, je tedy dost pravděpodobné, že jste nezískali dost podpory, kterou jste potřebovali.
Trápíme se moc vztahy a myslíme na to, zda jsme reagovali dobře, co můžeme pro druhé udělat. Také se často vracíme ke vztahům, které zrovna nedopadly dobře. Pořád nad vším přemýšlíme a tak není divu, že na konci dne už máme často dojem, že naše hlava snad praskne.
Když posloucháme přednášku nebo jen delší řeč druhého člověka, ke každé třetí větě nás napadne dalších 20 myšlenek, protože jako vysoce citliví uvažujeme opravdu velmi hluboce a nad vším se hodně zamýšlíme.
Jak vidíte, není toho málo a je úplně pochopitelné, že i po „normálním“ dni jsme unavení a vyčerpaní.
Všechno, co zklidňuje naši nervovou soustavu je prospěšné a vede k regeneraci. Vědecké výzkumy potvrzují, že pro pocit větší psychické pohody je pro vysoce citlivé velmi účinné praktikování mindfulness. Skvělá je jóga, meditace, výlety v přírodě, spánek a všechny sportovní aktivity, které vám dělají dobře a nabíjejí vás energií.
Svoji hypersenzitivitu přijímat a netlačit na sebe, nesrovnávat se s jinými, kteří takto svět neprožívají. Počítat s tím, že se zahltíme podněty a že potřebujeme více času, kdy „vypneme“.
Můžeme si např. na cestu tramvají vzít do sluchátka svoji oblíbenou příjemnou hudbu. Nebo zavřít oči, pokud je vám to příjemné. Dělat si během dne malé pauzy, kdy úplně vypnete, jít se projít na chvíli do parku, dívat se jen do stromů, sundat si boty a cítit zem pod nohama, být sami, zameditovat si.
Elaine Arone uvádí, že 80% podnětů získáváme zrakem a když zavřeme oči, velmi si odpočineme. Toto můžete dělat několikrát denně (ona sama například říká, že každý den půl hodinu po obědě spí – možná si řeknete, že to si nemůžete dovolit, nicméně ona nabízí provokativní myšlenku, že postupně můžeme přizpůsobovat svůj život našim potřebám. Mně to přijde velmi inspirativní, nakonec díky tomu zjistíte, že jste daleko produktivnější).
Co se týká silného prožívání a toho, že nás emoce často vláčí, je určitě dobré si v prvé řadě svoje emoce a prožívání uvědomovat. Co to teď prožívám? Je to jen přesycení podněty, které vede k zahlcení (a ne úzkost nebo strach) nebo cítím smutek z toho, že můj syn se možná trápí? Jsem stažená, protože se bojím říci nahlas, co si myslím? Nebo cítím velké vnitřní napětí za kterým je myšlenka, že nejsem normální, protože mám dojem, že mě málokdo chápal? Uvědomím si to a můžu s tím třeba dále pracovat.
Mně velmi oslovuje myšlenka, že nám všem dělá dobře, když jsme v rovnováze, ani moc nabuzení ani moc apatičtí (bez zájmu a znudění). Stejně tak to je s emocemi, prožíváme silně ty pozitivní i ty negativní. Když o tom vím a všimnu si toho, dovolím si svoje emoce prožít a uvědomit i s jejich fyzickým projevem. Netlačím na sebe, abych byla v ten moment klidná, ale uvědomuji si ztuhlá ramena, stažení na krku a na hrudi. I díky tomu od toho poodstoupím a najednou si všimnu, že jsem klidnější. Nebo třeba taky ne, ale netlačím na sebe a nechám se vést svým rytmem. Čím víc si budeme své emoce uvědomovat, tím větší odstup od nich budeme mít a tím méně nás budou vyčerpávat (a způsobovat neplechu ve vztazích). Když jsme negativní emocí zahlceni moc dlouho, může také pomoci vedomé vyhledání jiné emoce, odklon od svého prožívání a zaměření se na někoho druhého milého (třeba si najednou při času stráveném s dcerkou všimnu milého pocitu a radosti, že jsme spolu a máme hezký čas). Určitě doporučuji pozitivní emoce vyhledávat. Samotná kapitola o emocích také brzo přibude :).
Je dále důležité pracovat na určitém odstupu od druhých. Hledat odpovědi v sobě, co si myslím o tomto, co k tomu cítím, jak se můžu v určité situaci cítit více pohodlně, bezpečně, jistě? Veliká kapitola v práci s únavou je práce na tom, jak funguji ve vztazích (určitě o tom napíši další článek). Teď třeba jen můžete připustit myšlenku, že nemusíte být pořád ti milí, chápaví a hodní, ale že můžete v prvé řadě myslet na sebe a to, co vám dělá dobře a také třeba nečekat, že vás “zachrání” někdo druhý. Někdy to může být jen vzít si čas, tolik nemluvit a neřešit s drhými případné “konfliktní” situace.
Elaine Aron ve svých výzkumech zjistila, že vysoce citlivé dětí potřebují strukturu, že je zúzkostňuje nestrukturovaný čas. Platí to také o dospělých a je zajímavé, že máme opravdu tendenci se zahltit emocemi, myšlenkami a aktivitami až nakonec zjistíme, že vůbec nesměřujeme tam, kam chceme. Určitě víte, že pravidelnost v aktivitě, která je pro vás důležitá anebo vám dělá dobře (a teď nemyslím ležení na gauči, ale cokoliv co rozvíjí vás nebo váš projekt či byznys) se brzy stane zvykem. Máme tendenci to odkládat, ale právě když se teď začnete třeba každý den pravidelně hýbat, za několik týdnů budete mít ze sebe lepší pocit.